Věčný student

Ač v současné době v Japonsku, vrátím se k festivalu, který proběhl nedávno. Sensei Luboš Pokorný byl dotazován jedním studentem z Dánska na mnoho věcí. Už nevím, co byla otázka, ale odpověď Luboše zněla v tom smyslu, že nejen v Japonsku, ale i doma je stále studentem. Je stále v kontaktu se svým učitelem, i při tréninku svých studentů. Nehraje si na něco, co neumí, snaží se předávat to, co je jemu osobně předáváno jeho učitelem. A soke Hatsumi? Ten je také stále student. Student Takamatsu senseie. Sám soke velice často zmiňuje, že s Takamatsu senseiem rozpráví, a když studuje stará densho, je ve spojení se všemi učiteli, kteří byli před ním a kteří zanechali svoje zkušenosti skryté na papíře.

V Bujinkanu (o jiných BU ani nemluvě) je hodně lidí, kteří v Japonsku možná i studují, ale když přijedou domů, učí svoje věci, zanášejí do Bujinkanu věci, které tam nikdy nebyly, nebo které si jen vyčetli z knih a vyložili po svém. Dělají ze sebe velké učitele. Ale zapomínají být těmi studenty. Ztrácejí spojení s výukou v Japonsku. Když učitel učí špatně, přestože by chtěl učit dobře, ale zrovna mu to nejde, je to hloupé, ale je to také přirozený vývoj. Pokud však učí úmyslně jinak, pokud si začne myslet, že je spíš učitel, než student, je to už nebezpečné.

Další věc je to, co učí. Hodně lidí, kteří studují v Japonsku u různých Shihanů, poté předávají jejich učení dále. To je vcelku v pořádku, sokeho tréninky jsou těžké. Ale je důležité předávat především to, co učí soke. Protože je to jeho škola. Bujinkan není škola s tisíciletou historií, tu mají školy, které se učíme, ale Bujinkan je organizace soke Hatsumiho a jeho učení. Je třeba mu řádně naslouchat, co nám předává, na co klade důraz. Sokemu je nyní 76 let a evidentně má zkušenosti, které nikdo z nás nemá, a měli bychom mu věřit, že co nám radí, má smysl. Nemyslím, že máme učit techniky, jak je učí on, to je hodně těžké, soke je na jiné úrovni. Myslím tím, že se máme soustřeďovat na principy, na oblasti, které neustále zmiňuje a upřednostňuje.

Být učitelem je lehké, zvlášť, když máte studenty, kteří nevědí, kde je pravda. Oni jsou často velmi důvěřiví (ti nedůvěřiví moc dlouho nezůstanou) a tak není těžké jim podstrčit svoje vysvětlení a zamknout si je k sobě, zastínit jim pravdu sebou samým. Chce to odvahu učitele-studenta, aby dal svobodu studentům, aby sami poznávali a rozhodli se.

Na závěr: Nechtěl jsem narušit tok myšlenek výše, ale musím zmínit ještě jednu věc. Zatímco většina starších studentů BCD opravdu studuje a nechává studovat, hodně mladých studentů trénink fláká, o to více však mají rad pro ostatní. Kolikrát si ani neuvědomí, že mohou trénink druhému úplně znechutit. Navíc jsou sami ještě málo zkušení a spíš se mýlí, i když by byla jejich snaha vedena dobrým úmyslem. Když jsem byl malý, říkali mi - nemluv, když se baví dospělí, pokud nejsi vyzván. Pojďme se domluvit, že pokud vás nikdo vysloveně nevyzve, tak učit (tedy i radit při cizím tréninku) mohou jen studenti od pátého danu výše. S tím, že ti snad už mají soudnost, kdy je to vhodné a kdy ne.